O původu Slovanů

Slované prošli naším územím mnohem dříve, než se sem dostali Keltové či Germáni! 

Původ a počátky slovanského národa

O původu Slovanů nebylo dosud napsáno tolik, jako o jiných evropských národech. Historici se spokojili s pouhým tabulkovým sestavením národů, přičemž Slované podle nich vznikli z těch, kteří se podle historických tradic na daném území nacházeli.

V minulém století se vývoj jazyka jednoduše odvozoval od vývoje tělesného. Se vznikem oboru antropologie se situace stala ještě složitější, moderní vědecké práce začaly oddělovat původ jazyka od tělesného. Tím došlo k přehodnocení vzniku prvních evropských národů, včetně naivních pokusů o vysvětlení původu slovanského etnika.  Slované jsou dodnes pouze okrajovým tématem velkých studií, které je popisují jako podružné jen povrchně. Ohledně původu Slovanů existují různé názory, ale dosud nedošlo k žádné shodě. Jedni usuzují, že přišli z Asie, jiní je mají za autochthony (pocházející z místa současné existence), jedni ve Slovanech vidí jednu z větví árijské rasy, zatím co jiní je naopak řadí k neárijcům, nejčastěji do skupiny s Finy, či dokonce Mongoly a Tatary. Posledně zmíněné se objevilo z pragmatických mocenských důvodů za Šafaříkových dob a v některých názorech přetrvává dodnes.

Národnost

Existuje jen málo „slov“ vykládaných z tolika různých hledisek a zneužívaných tak, jako slovo národnost. Jeho význam vždy byl a dodnes je užíván velmi pružně, účelově a hlavně chybně zejména v politice. Teprve v dnešní době se začala věda zabývat pojmem národnost hlouběji. Nové analýzy a data přinesly obory jako demografie, antropologie, národohospodářství, právo, historie a filologie. Tím se stal pojem národnosti ještě složitějším a nelze ho vyložit ani definovat několika málo slovy. Nejen zděděný nebo přejatý jazyk, nejen politická práva, politické hranice a zájmy, nejen společenské povědomí, ale i celý život, bydlení, půda a ovzduší, v němž národ žil, má vliv na pojem národ.

Například jak se vyvinula francouzská národnost, ukázal v knize „La nationalité Francaise“ J. Laumonier. Podobné práce o Slovanech nemáme. Dokud nebude vymezen souhrn znaků, který tvoří definici „slovanskosti“, není možná žádná analýza, která by dnešní slovanství ukázala v plném a jasném světle.

Národnost určité skupiny dnes vysvětlujeme souhrnem různých znaků, které však neexistovaly všechny od počátku, vyvíjely se teprve v průběhu historie. Vše, co dnes tvoří pojem národnosti, řekněme slovanské, zde nebylo po celý čas vývoje. Již samotný význam slova vývoj znamená neustálou změnu. Mnoho těchto „národnostních“ znaků vzniklo v dobách předhistorických i nedávných. Přesto nás moderní věda přesvědčuje o něčem podivném – některé kmeny, jako Germáni, Slované a jiné, měly náhle vstoupit do „nové“ historie už jako svébytné samostatné národy. To se mělo údajně odehrát kolem roku 500 n. l.

Prajazyk

O tom, že dnešní slovanské jazyky vznikly z jednoho původního jazyka, nemůže být sporu. Dnešní národy, a nejen slovanské, vzešly z jednoho lidu, který po jistou dobu hovořil společnou řečí. Tento fakt poskytuje nejpravděpodobnější výklad současných jazykovědných studií. Všechny dnes od sebe oddělené větve (národy) kdysi podle všeho žily pohromadě a vyjadřovaly se jednou řečí. Nesmíme si ji však představit jako jazyk zcela jednolitý, jemuž běžně říkáme indoevropský či indogermánský nebo také praslovanský. Jednota jazyka existovala po určitou dobu, jejíž délku dnes už nelze určit. Společná prařeč se postupně vyvíjela a rozdělovala na řadu různých nářečí a jazyků podle míst působnosti kmenů. Je pochopitelné, že obyvatelé pobřežních oblastí byli nuceni pojmenovat například ryby, techniku rybolovu, místní flóru nebo nějak pojmenovat nově vznikající řemesla. Ten samý problém řešili kmenové svazy žijící například na severu dnešní Itálie, v okolí Dunaje nebo na Moravě.

Nový jazyk vzniká na základě tří základních faktorů:

1. Diferenciace dialektu vnitřním vývojem řeči
2. Místní oddělení, kdy je používán základní jazyk a současně vznikají nová slova
3. Asimilace cizích elementů

V prvním případě můžeme pozorovat, kdy a jak se z jednotného jazykového základu pod vlivem různých lokálních příčin (fyziologických a jiných vnějších vlivů) tvoří dialektické zvláštnosti a odchylky. Takovým způsobem se utvářely kmeny – pozdější národy – v různých lokalitách. Tento přirozený vývoj často podporovaly a prohlubovaly dva další faktory: místní izolace a asimilace cizích prvků.

Diference různých dialektů v jedné jazykové oblasti neprobíhala rychle, protože všechny kmeny byly v neustálém kontaktu. Případné odchylky byly rychle vyrovnávány. Jakmile ovšem došlo k přerušení kontaktu oddělením – když se například od původní skupiny odstěhovala skupinka hovořící novým dialektem, nastala rychlá diferenciace jazyka a jeho nový vývoj. Pro nové poznatky vznikala nová slova, která pak zůstávala majetkem nové slupiny, sílily a množily se gramatické odchylky.

Pokud narazila odcházející skupina na jiné kmeny s řečí již zcela odlišnou, musela se vždy ta slabší přizpůsobit silnější. Jejich původní řeč byla tím opět změněna.

Podle výše uvedených příkladů (faktorů) je zjevné, že během dlouhé doby se z původního jazyka, jemuž říkáme praslovanský, vyvinuly následující jazyky (mimo mrtvé jazyky):

1. arménský
2. řecký
3. albánský
4. italský
5. keltský
6. germánský
7. baltoslovanský

Který z výše uvedených faktorů měl na jejich vytvoření větší vliv je sporné, různé teorie mají různé zastánce. Zatím stačí uznat, že všechny jazyky původně měly jednotný „praslovanský“ základ.

Na území Evropy a Asie dodnes existuje mnoho jazykově a kulturně rozdělených národů. Jedno je však nezpochybnitelné. Po jazykové stránce mají k původnímu písmu nejblíže dnešní slovanské národy.

Stěhování národů – počátek fiktivní historie Evropy

Kolem počátku našeho letopočtu zavládlo severně od Alp teplejší klima a horské průsmyky se staly celoročně průchodnými. Také výnosy ze žní stouply a na severu se začala ve zvýšené míře pěstovat vinná réva (LOZA). Počet obyvatel rostl a musela být osídlena nová území. Kmeny jako Gótové a Vandalové tehdy pronikly až do Ruska a Karpatské kotliny. Když později začali z východu do Evropy pronikat Hunové, porazili Ostrogóty a Vizigóty, vyvolali další migraci obyvatelstva a Západořímská říše už nebyla schopna vzdorovat náporu nových obyvatel.

Kolem roku 500 – 620 n. l., v období raného středověku, došlo k velkému stěhování národů. Současně došlo k náhlému ochlazení klimatu, které bylo příčinou migračních vln. Přicházející nové etnikum s sebou přinášelo barbarizaci území, války a doslova boj o holý život. Do Evropy vpadli z mongolských stepí Hunové a z východu na západ se přesunuly velké kmenové svazy, především Germánů a Slovanů. Germánské kmeny tvořili Vizigóti, Ostrogóti, Vandalové, Langobardi, Frankové, Burgundi, Anglové, Sasové a Jutové. V 6. – 7. století vznikaly první „barbarské státy“ (Ostrogótská říše, Langobardská říše, Vizigótská říše, Vandalská říše, Burgundská říše, Franská říše, Anglosaská říše). Slovanské kmeny se rozdělily na východní – Rusové, Bělorusové, Ukrajinci, západní – Poláci, Lužičtí Srbové, Češi, Slováci a jižní – Slovinci, Srbové, Chorvati, Bulhaři, Makedonci.

Tento historický moment představuje výchozí bod, od nějž je následně vykládána evropská historie až do dnešních dnů. Podle tohoto schématu bylo evropské území národnostně (politicky) rozděleno kolem roku 500 n. l. Od té doby se táhnou i územní a politické spory, které nemají řešení. Dnešní Evropa nemá zájem překročit pomyslný práh, nazývejme ho jednoduše „ vše začalo kolem roku 500“, a přehodnotit dějiny národů. Zavírat oči před minulostí je pohodlnější.

Příchod Slovanů

Stěhování národů ovlivnilo zásadním způsobem vývoj našeho kontinentu. V globálním měřítku měl největší podíl na tomto dějinném pohybu národ, který svou nesčetností dokázal v krátké chvíli obsadit více než polovinu kontinentu a vytlačit z dosavadních sídel celé národy.

Expanze Slovanů byla v tehdejším světě doslova senzací. Nikdo nechápal, odkud se objevily hordy bojovníků bořících města a rychle dobývajících mnohá území. I sami Slované už byli jiní, než 200 až 300 let předtím, kdy byli popisováni jako mírumilovní lidé nepoužívající zbraně. Teď se na scéně historie objevili spoře odění „barbaři nevalných mravů“, uznávající jiná božstva.  Takto naše předky popsali soudobí autoři, kteří v návalu strachu před novými dobyvateli nepohrdli ani nejpříkřejšími slovy. Nutno přiznat, že Slované v době expanze skutečně nebyli svatoušky. Jsou známy případy, kdy bohům běžně nabízeli lidské oběti. To však nelze chápat jako něco nepřirozeného. Podobné pikantnosti lze vystopovat v raných údobích všech národů a lidé byli nezřídka mučeni i v „kulturním“ údobí mnoha společenství. Vzpomeňme jen na středověk a inkvizici, která často páchala mnohem větší zvěrstva. Koneckonců, byla to válka. Válka o nová sídla, válka o budoucnost nových generací, včetně té naší. Také si uvědomme, že ve většině případů šlo o reakci na upalování, ubíjení či křižování, které na Slovanech, jakožto na pohanech, praktikovali velice často.

První nápor Slovanů směřoval na jih Evropy a velice záhy po nástupu jednotlivých proudů stanula pomyslná noha slovanstva například na mytické aténské Akropolis. Zde, v oblastech vlivu Byzantských panovníků, se Slované poprvé dostali do kontaktu s antickou civilizací. Tento střet brzy přinesl i nepříjemné ovoce. Dosud jednotní a špatnostmi málo prostoupení slovanští lidé začali postupně přejímat typické rysy „civilizace“, jako závist, nenávist, hamižnost a další všelijaké osobní zájmy. Dokonce se o tom dochovaly zřetelné zprávy. „Přeškolených“ slovanských válečníků velice brzy začíná být využíváno proti bývalým vlastním, nově příchozím Slovanům. Tím byly zlomeny dvě tisíciletí platné vazby, původní charakter a národní pospolitost starých Slovanů. Skoro jako pohádka zní vyprávění Teofylakta Simokrattese, který k roku 585 zaznamenal příběh tří slovanských zajatců, kteří neměli žádné zbraně, jen hudební nástroje (šlo o tzv. gusle). Když se byzantský císař ptal, co jsou zač, odpověděli, že pocházejí ze slovanského kmene. Sdělili mu, že nejsou zvyklí nosit vojenskou výstroj, neboť jejich zem nezná zbraně, což jim dovoluje žít bez vášní a v míru. Slované se Slovany neválčí!

Původ Slovanů?

Skutečnost, že národ, který dnes představuje třetinu obyvatel Evropy, byl v ještě 5. století n. l. úplně neznámý, vyvolává mnohé otázky. Odkud se tehdy vzaly masy válečníků, které zaplavily evropský kontinent v 5. a 6. století n. l.? Že by je antický svět předtím vůbec neznal?

Slované existovali zhruba v 2. tisíciletí před n. l. Patří k tzv. Indoevropanům, na což poukazuje hlavně stavba jazyka. V téže době se ostatní indoevropské národy rozcházely ze společné pravlasti, která se patrně nacházela v oblastech kolem Kaspického moře. Území o rozloze přibližně 1 000 000 čtverečních kilometrů se údajně rozkládalo v oblasti zhruba ohraničené Odrou, Vislou a Dněprem. Jednalo se o menší shluky jednotlivých kmenů, z nichž se později vyvinuly jednotlivé národy. Bylo to úctyhodné území, na němž se nakonec mohlo zrodit tolik lidí, aby mohli zaplavit polovinu Evropy. Jestliže ale Slované byli tak početní, proč o nich nejsou žádné zprávy,? Byla oblast kolem Kaspického moře skutečně jejich pravlastí, nebo tam byli nuceni odejít?

V 1. století n. l. Plinius Starší a Tacitus ve 2. století, stejně jako řecký zeměpisec Ptolemaios píší o jakýchsi Venedech, kteří jsou později identifikováni jako Slované. Podle těchto antických autorů rozložili Venedové svá sídla mezi Vislou a hřebeny Karpat. Ani to však není nejstarší doklad o Slovanech. Nejvíc nám může nabídnout archeologie. Ta odhalila zajímavý fakt. Jedná se o podobnost atributů Lužické kultury, která například v Čechách působila už kolem roku 950 před n. l. (500 let před příchodem Keltů), s atributy Slovanů. Musíme také připomenout, že v dobách, o nichž zde hovoříme, nežily „barbarské“ národy usedle. Značná část kmenů ještě žila kočovným životem. I tento fakt dokresluje tehdejší dobu a podporuje argument o slovanském původu kočovné Lužické kultury. Velká část vědců tedy hovoří o možné slavinitě Lužické kultury, někdy též nazývané mohylovou, podle mohyl (hrobů tvořených navršenou zeminou nad kostru či spálenými ostatky), jimiž je doslova poseta celá střední Evropa. Zřejmě právě tyto mohyly, ale také charakteristická keramika, představují důvod, proč je Lužická kultura považována za praslovanskou. Pokud přijmeme tento fakt (podle autorů není důvod jej nepřijmout), znamená to, že Slované prošli naším územím mnohem dříve, než se sem dostali Keltové či Germáni!

Byly použity doplňující ilustrace: Antropark©2007, ilustrations©Libor Balák
Stránky Archeologického a paleoetnologického ústavu Akademie věd ČR v Brně. Ilustrace jsou pouze doplňkovou uměleckou představou, která nesouvisí s tématem. Z oficiálních pravěkých dějin Moravy a Slezska najdete více zde: arub.public08.cz

Jiří Matějka

Zdroj: http://www.wmmagazin.cz/

 

 

Európa na rázcestí ...

Ukradnuté kosovo

náhodný výber článkov

Potrestaní, bez nádeje na zlepšenie

Hoci to nadpis neindikuje,  budem hovoriť o hospodárskej politike vlády.

Vplyv súčasných médií na prekrúcanie histórie

Odznelo na konferencii  k 170. výročiu vzniku Slovenských národných novín.